Časopis 112 ROČNÍK XIX ČÍSLO 6/2020

V rubrice POŽÁRNÍ OCHRANA nabízíme rozbor požáru v Kladně. Dále se dočtete, jaké využití mají termokamery pro účely zjišťování příčin vzniku požárů. Ve Chrudimi mají nový vyšetřovací automobil. Informujeme vás o využití CFD simulací při vyšetřování kriminálních činů. Smrtící bílý prášek fentanyl, co vše o něm (ne)víme? V rubrice INTEGROVANÝ ZÁCHRANNÝ SYSTÉM přinášíme informace z mezinárodní konference v Kalifornii. V rubrice OCHRANA OBYVATELSTVA A KRIZOVÉ ŘÍZENÍ si přečtete o tom, že HZS ČR převzal darem 130 000 speciálních nanofiltrů do textilních roušek. Co nám přinese dohoda o automatizované výměně dat? Dále si přečtete, jaká byla přijata opatření proti pandemii Covid-19 v Evropě i ve světě. ERCC řešilo repatriace občanů EU ze třetích zemí a pomoc státům s cyklónem v Oceánii. V rubrice INFORMACE vás pod titulkem „Hasí celá rodina“ budeme seznamovat s rodinami hasičů. V Příloze časopisu vychází Poválečný vývoj profesionální požární ochrany a vznik HZS ČR 

Táta byl hasičem, hasičem jsem já…tak by se dala upravit slova jedné známé lidové písničky. Být hasičem je u nás IN, ať už profesionálním, nebo dobrovolným. Nezřídka narazíme na případy, kdy se „hasičině“ věnují celé rodiny už po několik generací. Jsou stanice, kde pracovali společně otec se synem, manžel s manželkou, nebo třeba všichni tři současně.

V Moravskoslezském kraji (MSK) je takovýmto klanem rodina Hozova. Radomír Hoza nastoupil v březnu 1992 jako hasič na stanici útvaru Sboru požární ochrany v Opavě. Tou dobou už zde sloužil dvacátý druhý rok i jeho otec Lumír. Od února 2019 reprezentuje třetí generaci Hozových syn Dominik a vypadá to, že možná v rodinné tradici bude pokračovat i druhý ze synů Patrik, který by se po maturitě chtěl přihlásit ke studiu na Vysoké škole báňské v Ostravě a poté se dostat k práci u profesionálních hasičů.

Váš otec je aktivním hasičem nejen v zaměstnání. Povězte čtenářům ale také o jeho dobrovolnické činnosti.
Otec je dobrovolným hasičem od roku 1965. Ve sboru nejen závodil v požárním družstvu, ale tehdejší veřejné požární sbory se podílely i na různých „akcích Z“ v obcích. Takže například u nás, jak si ještě pamatuji, se stavěl kulturní dům, vodovod, chodníky, opravovala se školka, obecní dům atd. To se nikdy neobešlo bez brigádnické výpomoci místních hasičů. Táta se navíc vyučil zedníkem a takových lidí bylo vždy zapotřebí.

Později u dobrovolných hasičů vykonával i funkce jako okrskový velitel a byl také velitelem sboru do roku 2009. Od založení jednotek SDH obcí v roce 1996 byl do roku 2008 i velitelem té naší, pak ještě nějaký čas pokračoval na funkci strojníka. Věnoval se výchově mládeže a působil i jako rozhodčí na soutěžích. To všechno vedle práce u HZS MSK. V současné době se v rámci možností podílí na různých přípravách akcí našeho sboru.

Vy sám jste u dobrovolných hasičů začínal. Vedl Vás k tomu otec, nebo to tak prostě vyplynulo ze situace?
Ono to tak nějak vyplynulo ze situace. U nás v obci v době mého dětství byli jen hasiči, myslivci a Červený kříž. My máme asi tu hasičinu v krvi. Hasičem byl i praděda, jeden ze zakladatelů obecního sboru v roce 1901. Často mě mezi hasiče bral můj dědeček, on byl totiž v té době nejen předsedou svazu požární ochrany, ale také starostou obce. Kancelář měl v hasičské zbrojnici, proto jsem tam byl celkem často. Otec byl každý třetí den ve službě, mamka pracovala v JZD na směny. V pozdějším věku jsem pomáhal otci s údržbou nebo opravami stříkačky PS 12, začal jsem s ním jezdit i jako divák po soutěžích s žákovským družstvem, které trénoval, ale také i s mužským družstvem. Když jsem povyrostl, také já jsem začal běhat za žáky v družstvu, poté za muže. Byla doba, že jsme závodili i na třech soutěžích během jednoho dne. Chodil jsem s hasiči po brigádách při sklizních balíků slámy, sběrech železného šrotu, sázení stromků. Prostě dělal jsem vše, co v té době hasiči na obci vykonávali.

Než jste nastoupil jako profesionální hasič, co se Vám na práci u HZS ČR líbilo?
Hlavně mě vždy brala ta velká auta. Vyučil jsem se jako karosář v Tatře a díky prospěchu jsem si po vyučení dokončil při práci i maturitu. Pracoval jsem ve velké autodílně jednoho stavebního podniku. Jednou se mi naskytla možnost nastoupit mezi profesionální hasiče, protože se navyšovaly stavy hasičů na směny, tak jsem se přihlásil. Proběhly pohovory a fyzické testy. Ty jsem zvládnul možná i díky sportům, které jsem předtím provozoval. Nevěděl jsem úplně přesně, co tato práce všechno obnáší. Bral jsem to tak, že hasiči jen hasí požáry a občas pomáhají.

Jaká pak byla skutečnost, jak se práce hasičů postupně změnila?
Za ta léta, co pracuji jako hasič, se změnila hodně. Ať už vybavením, technikou, ale také různorodostí této práce. Jediné, co se tehdy při poplachu na výjezd obléklo, když pominu dýchací přístroj, byly rukavice a přilba PZ11. To ostatní jsme měli celý den na sobě, včetně vysokých bot. Nutno říci, že to také bylo před 28 lety, když jsem nastupoval. Technika byla jen základní, kde obsluha spočívala v otočení nějaké té páky nebo ventilu. To se nedá s dnešní obsluhou vůbec srovnat. Na vozech se prováděla pomalu generální oprava přímo na stanici, a to včetně laku. Ani nevím, kolik vozidel jsme takto na směnách opravili.

V současné době je na stanici kromě několika cisteren také jeřáb, vyprošťovací automobil, mnoho kontejnerů, výškové techniky, různých technických automobilů a hlavně různých agregátů. Všechno samozřejmě s moderní technologií a elektronikou. Výjezdů k zásahům je také daleko víc, ale takových, které předtím vůbec nebyly, hlavně technické. Když si vzpomínám, tak dopravní nehody byly tak maximálně dvě do měsíce. Dnes je to rutina. Asi možná hořelo víc, nebo byly požáry větší a rozsáhlejší. Při požárech kotelen a sklepů se vynášelo z domů spousty uhlí. Nebyly mobilní telefony a než oznamovatel doběhl někam do telefonní budky, zabralo to víc času a k ohni jsme se nedostali včas. U dobrovolných hasičů bylo málo cisteren a některé sbory proto musely jezdit k zásahu přes celý okres. Dnes má cisternu skoro každá obec.

V současné době jste kromě práce u HZS ČR také dobrovolným hasičem. Čemu se zde věnujete?
Jsem velitelem jednotky SDH naší obce, ale také velitelem sboru dobrovolných hasičů. Takže práce je stále dost. V obecní jednotce se věnujeme školení členů, udržení akceschopnosti techniky, nákupům ochranných prostředků apod. Ve sboru se zabýváme přípravou různých kulturních a sportovních akcí během roku. Trochu náročnější období bylo před dvěma až třemi roky, protože jsme spolu s obcí stavěli novou hasičskou zbrojnici a řešili nákup dopravního vozidla. V roce 2021 nás čekají oslavy 120. výročí založení sboru. Samozřejmě nejsem na to sám, jsem obklopen lidmi, kteří to také chtějí dělat a pomáhají, i když je tato práce dobrovolná a v podstatě zadarmo.

Jak vnímáte spolupráci mezi profesionálními a dobrovolnými hasiči?
Z mého pohledu je spolupráce v MSK a také v našem okrese na velice dobré úrovni. Vždyť na většině stanic je téměř polovina profesionálních hasičů v jednotkách svých obcí na funkcích strojníků či velitelů. Předávají tak své zkušenosti členům dobrovolných jednotek PO. HZS MSK organizuje pro dobrovolné hasiče různá školení a v našem okrese máme i hasičskou školu, kde několik mých kolegů působí jako lektoři a školí dobrovolné hasiče z celé republiky. Bez dobrovolných jednotek si jako profesionál těžko představuji zásahy při povodních, vichřicích nebo velkých požárech.

Co je na Vaší práci nejtěžší?
Nevím, jestli je to to nejtěžší, ale asi vzhledem k přibývajícímu věku je těžší si stále udržovat dobrou fyzickou kondici a také myšlení. Pořád se totiž musíte něčemu učit, nebo si to stále dokola opakovat. Co se kde a jak zapíná, jak se ten či onen prostředek obsluhuje atd. Na směně jste jednou jako strojník, který jezdí s veškerou technikou, ale další směnu sloužíte třeba jako hasič, který musí znát také obsluhu spousty dalších prostředků. Takže se pořád učíte všechno znovu a znovu. Zvyknout si musí také rodina a vaše okolí, že i když je svátek nebo Vánoce a vyjde zrovna ten den služba na vás, tak nejste doma. Hasiči slaví v jiný den než všichni ostatní.

Máte čas i na jiné koníčky?
Ano, umím si ten čas udělat, někdy prostě musíte vypnout. Rád se projedu na kole, nebo chodíme se ženou na výšlapy. Rád poslouchám hudbu, nemám přímo vyhraněný styl, prostě se mi líbí dobrá muzika. Jezdíme na muzikály, koncerty nebo letní festivaly. Přes zimu chodíme častěji do kina, ale i na různá divadelní představení.

Také už hodně let sbírám modely autíček, hádejte jakých? I když jich mám už celkem hodně, některé prostě sháníte dlouho, hlavně ty staré, klasické, jako byly hasičské Pragovky, Trambusy, Liazky. Tak ty pořád ještě nemám, ale někdy je snad seženu. Nedávno mi jeden pán přepracoval modely aut na taková, která jsme měli kdysi nebo máme tady v obci. To mi udělalo velkou radost, ale ještě mi stále dva modely schází do kompletního vozového parku sboru.

Vaše manželka je také hasička? Našli jste se díky hasičině, nebo jste ji k tomu přivedl Vy?
To vůbec ne, manželka ani nikdo v jejich rodině hasičem nebyli, i když pochází ze stejné obce jako já. K hasičině se dostala tak nějak postupně. Začalo to, když nejen ona, ale i ostatní manželky nebo přítelkyně nám hasičům pomáhaly s přípravami různých akcí, kroužkem mladých hasičů apod. Tak jsme jim nabídli, možná i přemlouvali, aby se staly také členkami sboru. Moje žena ráda připravuje různé kulturní akce nejen pro hasiče, přátelská setkání, výzdobu sálu, ale i občerstvení pro všechny. I proto byla možná letos opět zvolena sborem do funkce kulturního referenta na další období. Opravdu dnes mohu říct, že si neumím představit nějakou akci ve sboru bez našich holek, ale také bez jejich nápadů. My chlapi u nás ve sboru vlastně nemusíme nic řešit, prostě jdeme a uděláme, co holky vymyslí.

Ve Vašich šlépějích pokračují i synové. To asi ani jinak nešlo, že?
Oni mají jasno odmala, jsou prostě hasiči. Já je k tomu nikdy nenutil, věděli jsme s manželkou, co to obnáší. Jinde děti hrály na zahradě fotbal, u nás byly na dvoře různé kladiny, překážky, hadice, ale i spousta kluků, kteří pořád běhali a spojovali koncovky hadic. Starší syn tomu podřídil i učení. Po základní škole chtěl pokračovat na hasičské škole ve Frýdku­ Místku, bohužel se ten rok už neotevřel ročník. Nastoupil tedy na strojní průmyslovku, protože strojařina má k hasičině blízko a dále pokračoval na Vysoké škole báňské v Ostravě. Když přišla šance nastoupit k HZS ČR, povedlo se to a syn přešel na dálkové studium, které letos končí.

Od sedmi let běhal v družstvu mladých hasičů, dorostu, pak mužů, a to i v několika týmech z okolí. Během studia také několikrát reprezentoval vysokou školu na mezinárodních závodech v požárním sportu. Ve sboru v současné době vede oddíl mladých hasičů, se kterými jezdí také po soutěžích.

Mladší syn byl také od šesti let v kroužku mladých hasičů a později dorostenců. Dnes již jako dvacetiletý běhá za muže. I jeho přáním je po studiu pracovat u hasičů. Po vyučení pokračuje maturitní nástavbou, která mu letos končí, a má již podanou přihlášku do Ostravy na Vysokou školu báňskou.

Oba hoši jsou také členy naší jednotky SDH obce, mladší vzhledem k věku jako hasič, starší jako velitel družstva, ale má také kurz strojníků.
Byli jste někdy ve společné „ostré“ hasičské akci, ať už s otcem, nebo s některým ze synů? Pokud ano, je to výhoda, nebo Vás to spíše v některých věcech svazuje?

Samozřejmě že když jsme byli s otcem nebo i teď jsme se synem každý na jiné směně, někdy se to stalo. Jak to bral otec u zásahu, to nevím. Nikdy mě nijak nepoučoval, a když jsem potřeboval, tak mi poradil. U dobrovolných hasičů docházelo běžně, že jsme s otcem vyjeli společně, a v současnosti se také běžně stane, že jedeme na voze, někdy i dokonce s oběma syny. Se starším synem, který je u HZS ČR něco málo přes rok, jsem vyjel u profesionálů zatím dvakrát na stejném voze. Já jako strojník, on jako jeden ze členů posádky k požáru lednice kousek od hasičárny. Druhý výjezd byl na požár strniště. Nijak jsem to ale asi neřešil a také to nebyly nijak složité zásahy. Jak to vnímají oni, to nevím. Když vyjíždíme k zásahu jako dobrovolní hasiči, snažím se nechávat velení na synovi, ať se jako velitel učí. Také se občas stalo nebo stane, že pokud se jedná o zásah v obci nebo katastru naší jednotky, jeden z nás přijel za profesionály a druhý za dobrovolné hasiče.

Jak třeba vypadá rodinná sešlost ve Vašem podání? Téma rozhovorů je jasné? Nebo se pletu?
Tak samozřejmě občas se nějaké to slovo prohodí. Lhal bych, že vůbec ne, ale je to opravdu spíš v krátkosti, že ten či onen pozdravuje otce, mě nebo syna, co máme nového na stanici, ve sboru, kam jsme jeli na výjezd, protože nás někdo viděl. Ale je to opravdu v krátkosti, protože ne všechny na rodinné sešlosti zajímají naše hasičské záležitosti. Spíše se o tom pobavíme někdy jen tak mezi sebou, jindy navzájem u piva.


Karel ŠVÉDA, foto archiv rodiny Hozovy
 

vytisknout  e-mailem  X Corp.   Facebook