Hasičský záchranný sbor České republiky  

Přejdi na

Předcházíme rizikům


Rychlé linky: Mapa serveru Textová verze English Rozšířené vyhledávání


 

Hlavní menu

 

 

Časopis 112 ROČNÍK XIX ČÍSLO 9/2020

V rubrice POŽÁRNÍ OCHRANA se dočtete o požáru autovraků a pneumatik v areálu kovošrotu v Kladně. Dále si přečtete o náročném zásahu při srážce dvou motorových osobních vlaků u Perninku. Velitelský vůz s dronem bude sloužit hasičům v Karlovarském kraji. Nová unikátní stavebnice pro zkušební požáry pomůže vyšetřovatelům. Hasiči z Chemparku u Litvínova slaví 75 let své činnosti. V rubrice INTEGROVANÝ ZÁCHRANNÝ SYSTÉM se dozvíte o nasazení USAR odřadu v Bejrútu a rovněž o poskytnutí materiálně humanitární pomoci. A jak vidí misi v Bejrútu kynologové? Ministr vnitra předal ocenění za profesionální zásah v Bejrútu. Můžete se dočíst rovněž o činnosti EUCP týmu po ničivém výbuchu. V rubrice OCHRANY OBYVATELSTVA A KRIZOVÉHO ŘÍZENÍ si přečtete zprávu o činnosti v oblasti CNP NATO v roce 2019. Dále pak o nových přístrojích radiologické laboratoře v Institutu ochrany obyvatelstva. V rubrice INFORMACE je další příběh hasičské rodiny. Následují anotace vysokoškolských prací. 

Za další hasičskou rodinou jsme tentokrát nemuseli nikam daleko jezdit. Přímo přes chodbu naproti redakci má kancelář pplk. Ing. Jiří Rosenkranz. Jeho manželka Romana je členkou naší redakce a oba synové Lukáš a Ondřej pracují v řadách HZS ČR.

Pane Rosenkranzi, jaký byl Váš první kontakt s požární ochranou?

Naše rodina pochází ze severu Čech, já z Dolního Jiřetína, manželka Romana je z Hamru. To jsou vesničky na Mostecku. Můj táta nikdy hasičem nebyl a dědu si ani nepamatuji. Začínal jsem jako mladý hasič a v té době to bylo bráno spíše jako politická organizace a jakási alternativa k Pionýru. Když jsem jako malý kluk do kroužku mladých hasičů nastupoval, to ještě bylo v Dolním Jiřetíně, tak náš pan vedoucí říkal, že můj děda Václav Hora byl jedním ze zakládajících členů zdejšího hasičského sboru. Měli jsme dětské uniformy a v nich jsme museli chodit na schůzky, nebo do prvomájových průvodů. Už tenkrát se plnily odbornosti a já získal odznak preventisty a strojníka.

A tak jste tedy nabral směr ke své budoucí profesi?
Když jsem končil základní školu, dostávali jsme brožurky, podle kterých jsme si měli vybrat budoucí povolání. A mě, protože jsem byl u dobrovolných hasičů, zaujal studijní obor požární ochrana. Bylo to ovšem přes celou republiku ve Frýdku­ Místku. Z našeho kraje tam brali jen jednoho uchazeče, a tak mi to nikdo moc nedoporučoval. Nakonec jsem se tedy vyučil „černému řemeslu“, jak to bylo v naší hnědouhelné oblasti zvykem, udělal si řidičák a začal jezdit s náklaďákem.

V té době jsem přestoupil k dobrovolným hasičům v Litvínově, kde jsem „přičichnul“ k té opravdové hasičině. Měl jsem štěstí, že po návratu ze základní vojenské služby zrovna probíhaly celoplošně velké nábory k hasičům z povolání a největší poptávka byla po řidičích­ strojnících. To byla velká příležitost, abych se svému koníčku mohl začít věnovat naplno. Takže někdy od února roku 1990 se ze mě stal profesionální hasič pod Okresní správou Sboru požární ochrany v Mostě. Tam začala moje hasičská kariéra, která vlastně trvá dodnes s malou, asi čtrnáctiletou přestávkou, kdy jsem si „odskočil“ k podnikovým hasičům Mostecké uhelné, a.s., kde jsem se z funkce strojníka propracoval na pozici zástupce velitele útvaru, abych se v roce 2008 vrátil k HZS ČR v Chomutově. Po roce jsem se přesunul do Prahy na MV­-generální ředitelství HZS ČR (MV­-GŘ HZS ČR), kde jsem sedm let působil na odboru IZS a výkonu služby, oddělení jednotek PO a poté na odboru ochrany obyvatelstva a krizového řízení, kde pracuji dodnes. Jsem moc rád, že jsem si vše prošel od píky. Od „obyčejného“ strojníka přes velitele družstva, velitele čety až po moji současnou funkci na MV­-GŘ HZS ČR. Bylo to dáno také tím, že jsem na sobě neustále pracoval a během zaměstnání jsem si dodělal maturitu na hasičské škole ve Frýdku­ Místku a následně pokračoval v inženýrském studiu na VŠB v Ostravě.

Co tedy obnáší Vaše současná práce?
Jednou z hlavních pracovních náplní je územní plánování a stavební řád, spolupracuji se Státní správou hmotných rezerv, kde se nám daří nakupovat zajímavé stroje určené pro nouzové zásobování elektrickou energií. Celý můj život jsem ale byl spojený s výkonem služby a dodnes je mi umožněno několikrát v roce absolvovat klasickou službu u HZS hl. m. Prahy, kde jsem řadovým hasičem, plním zde úkoly jako kaž­dý jiný člen, nikdo mě nijak nešetří, a zůstávám tak v obraze o současném výkonu služby.

Abychom se obloukem vrátili k Vaší rodině. Na MV­-GŘ HZS ČR pracuje také Vaše manželka Romana. Povězte, prosím, také něco o ní.
Poznali jsme se hned po vojně a ona se mnou bezprostředně začala prožívat moji hasičskou anabázi. Stala se členkou dobrovolných hasičů a vlastně celý život je vedle mě a hasičinou prostě žijeme. Ne tedy, že bychom nemluvili o ničem jiném, ale prostě to tam je.

Máme dva kluky Lukáše a Ondřeje. Oba odmalička tíhli také k hasičům, chodili do hasičského kroužku, kde se věnovali požárnímu sportu a tehdy začínajícím soutěžím železný hasič, nebo TFA a vedlo to k tomu, že oba vystudovali na Střední odborné škole v Chomutově obor strojník v PO a nastoupili k HZS ČR. Lukáš momentálně slouží u HZS Ústeckého kraje v Teplicích a Ondřej se při hledání volného místa u hasičů zatoulal až do Královéhradeckého kraje, kde pracuje na stanici Pražská v Hradci Králové. Oba se věnují hasičským sportům. Lukáš byl několikrát na stupních vítězů v silovém trojboji složek IZS. Ondřej je několikanásobným medailistou v závodech TFA. Před několika lety byli členy reprezentačního družstva v TFA vyhlášeného nejlepším sportovním kolektivem Ministerstva vnitra. Oba jsou standardně na výjezdu, dokonce slouží na stejné směně, takže když plánujeme nějaké rodinné akce, je to jednoduché.

Po mém přechodu do Prahy mě manželka následovala a nastoupila na MV­-GŘ HZS ČR jako pracovnice odborné knihovny.

Jak jste zmínil, prošel jste si práci hasičů od toho úplného základu až po nynější pozici na generálním ředitelství.Jak vnímáte za těch zmiňovaných třicet let vývoj v tomto oboru?
Změny jsou obrovské. Když jsem nastupoval na začátku devadesátých let k hasičům, jezdili jsme ještě na starých „trambusech“ a tatrách „stoosmačtyřicítkách“, což byla v podstatě jen cisterna a čerpadlo. Dnes to jsou mercedesy nebo scanie plné technologií, vybavení a profesionálního nářadí. K nehodám jsme vyjížděli osobními auty upravenými na koleně. Sami jsme si je vybavovali vším, co jsme uznali za vhodné, a mysleli si, že se nám to může někdy k něčemu hodit, nebo tím, co velitel někde od někoho sehnal. Hydraulická zařízení byla na „pumpy“, a ne jako dnes na čerpadla. Používaly se různé páky a háky, takže při zásahu se člověk neskutečně nadřel. Tím ovšem neříkám, že dnes je to legrace. Když dnes jdu občas do služby a vidím tu strojnickou část, říkám si, že tohle je opravdové „pracoviště“.

Na druhou stranu, protože tenkrát takové vybavení nebylo, museli hasiči o všem více přemýšlet, práci si usnadňovat, vymýšlet různé zlepšováky, a měli tak ke své profesi větší vztah. Na autech jsme si všechno opravovali sami, a totéž platilo i o zázemí na stanicích. Každý něco uměl a dával tomu něco navíc, protože většinou to byl člověk od nějakého řemesla a bylo to vidět.

Do jaké nejtěžší situace jste se kvůli své profesi dostal?
Tím, že jsem začínal jako hasič v průmyslové oblasti na Mostecku, kde jsou šachty, chemické továrny nebo elektrárny, bylo náročných zásahů poměrně hodně. Tím největším byl požár v České rafinérské v roce 1996. Na to se nedá zapomenout. Došlo k nekontrolovatelnému požáru ropných produktů, se kterým do té doby neměl nikdo žádné zkušenosti. V té době se ještě zasahovalo tak, že jsme byli čtyři až pět dnů v práci, než se požár podařilo dostat pod kontrolu, a doma o nás nic nevěděli. Manželka si jen mohla podle hustého černého dýmu domýšlet, co se děje. V té době vše sledovala z okna kanceláře svého tehdejšího pracoviště v Chemopetrolu Litvínov. Myslím, že tam šlo opravdu o život, ale člověk si to v tom okamžiku vůbec nepřipouštěl. Za účast na tomto zásahu jsem pak dostal jedno z prvních hasičských ocenění.

Určitě také dokážete porovnat spolupráci dobrovolných a profesionálních hasičů dříve a nyní?
V době mého nástupu k profesionálním hasičům to bylo jednoduché. Téměř všichni jsme byli současně i v jednotkách dobrovolných hasičů a z práce jsme si brali domů vysílačky. Když se něco semlelo, okamžitě jsme vyráželi na pomoc. Připadalo nám to úplně normální. Dnes už je vše trochu jinak. Je to organizovanější, ale bez spolupráce mezi profesionály a dobrovolníky to prostě nejde. Události jako povodně, větrné smrště, sněhové kalamity a různé další bychom bez pomoci dobrovolných hasičů nezvládli a my si to uvědomujeme. Vždy tomu tak bylo a vždy to tak podle mě bude.

Syn LukášSyn Lukáš Syn OndřejSyn Ondřej

Vy jste se poměrně dlouhou dobu věnoval i různým hasičským soutěžím. K tomu jste se dostal jak?
Po nástupu v roce 2009 na MV­-GŘ HZS ČR byl sport u jednotek PO jedním z mých úkolů. Šlo jak o organizaci požárního sportu, tak o sport jako celek. Byl jsem zodpovědný za fungování reprezentací v požárním sportu a v disciplínách TFA. Organizoval jsem tréninková soustředění i účasti na vrcholných mezinárodních akcích. „Téefáčko“ ještě tenkrát nebylo tak známé a populární, ale kluci už tenkrát dosahovali vynikajících výsledků a mají je dodnes. Jsou to tvrdí chlapi.

Jak to máte s volným časem. Zvládáte také něco jiného kromě práce?
Samozřejmě že ano. Jak jsem říkal, ještě občas chodím sloužit a nechci tam být jen do počtu. Musím se tedy nějak udržovat ve formě. S partou hasičů chodíme jednou týdně hrát hokej. S manželkou rádi jezdíme na kole nebo běháme a tyto aktivity nám začíná zpestřovat naše pětiletá vnučka Kačenka. I ta už získává svá první sportovní ocenění. Mimo to už i její první krůčky vedly k hasičům. Nejsme jen hasiči, jsme sportovně založená rodina.

Jaká bude tečka za naším rozhovorem?
Svou práci mám moc rád. Dělám ji už více než třicet let a neměnil bych. Člověk v tomto oboru nejen stále získává zkušenosti, ale nachází i nové výzvy. Jsem rád, že nejen já, ale i celá naše rodina je profesně spokojená.


Karel ŠVÉDA, foto archiv rodiny Rosenkranzovy

vytisknout  e-mailem