Časopis 112 ROČNÍK XIX ČÍSLO 11/2020

V rubrice POŽÁRNÍ OCHRANA přinášíme informace na téma Alternativní paliva motorových vozidel a potenciál jejich nebezpečí požáru a výbuchu. Navazuje požár osobního vozu na alternativní pohon. Dále se můžete dočíst o tom, že elektřina je jednou z příčin vzniku požárů domácností. Konference Červený kohout 2020 proběhla online. Následuje příspěvek o dobrovolných hasičích a spolkové činnosti. V rubrice INTEGROVANÝ ZÁCHRANNÝ SYSTÉM se dočtete o psychosociální pomoci občanům Lenory po výbuchu bytového domu. Co přinesl první běh kurzu Instruktor vyprošťování u dopravních nehod? V rubrice OCHRANA OBYVATELSTVA A KRIZOVÉ ŘÍZENÍ informujeme o nutnosti zřizovat přípojná místa pro náhradní zdroje elektrické energie. Co jsou zásahové karty pro provozní sondy podzemního zásobníku plynu? Není respirátor jako respirátor a dokáže nás ochránit před virovou nákazou? V rubrice INFORMACE si přečtete o pomoci nadačním rodinám. Na závěr představíme hasičskou rodinu z Libereckého kraje. 

Asi nejpočetnější hasičská rodina, na kterou jsme dostali tip, žije na jednom z nejseverněji položených míst u nás. Se svou rodinou z Raspenavy nás v rozhovoru seznámil velitel stanice HZS Libereckého kraje (HZS LK) v Raspenavě npor. Josef Hanzl.

Hasičská rodina Hanzlova
Jak velká jste hasičská rodina? Když se to vezme kolem a kolem, kdo do ní všechno patří?
Dá se říct, že jsme opravdu velká hasičská rodina. Tatínek Josef Hanzl st. je hasičem od roku 1956 a je dlouholetým starostou SDH Raspenava. Za svou práci byl oceněn titulem Zasloužilý hasič, Řádem svatého Floriána SH ČMS a za dlouholetou mezinárodní spolupráci především s polskými hasiči byl oceněn bronzovou, stříbrnou a zlatou medailí nejvyšším představitelem polských dobrovolných hasičů ve Varšavě.

Maminka Libuše je u dobrovolných hasičů od roku 1972. Pracovala jako vedoucí finanční účetní, a tak nikoho asi nepřekvapí, že je zároveň dlouholetou hospodářkou a pokladní SDH Raspenava. Bratr Jaromír je již 32 let vzorným velitelem jednotky SDH města Raspenavy. Pod jeho velením se stala velmi uznávanou a je dávána za vzor dalším jednotkám v okrese i v kraji. Pětadvacet let pracoval u HZS LK jako velitel družstva na stanici v Raspenavě, od roku 2010 je již třetí volební období místostarostou města Raspenavy.

Také celá jeho rodina je hasičská. Manželka Hana je členkou SDH Raspenava a v minulosti pracovala v letech 1996–2000 na OSH ČMS Liberec. Mají dceru Lenku, která je také aktivní členkou dobrovolných hasičů v Raspenavě, a syna Jaromíra ml., který se kromě práce u HZS LK také angažuje v SDH a JSDH města Raspenavy. A pak je tady ta naše větev rodiny. Já jsem od osmi let působil jako mladý hasič a od roku 1982 jako člen SDH, kde nyní pracuji jako člen výboru a jednatel. V jednotce zastávám funkci velitele družstva, u HZS LK pracuji od roku 1989 a od 1. ledna 1994 jsem přes 25 let doposud jediným velitelem stanice HZS LK v Raspenavě.

S manželkou Šárkou jsme v minulosti vedli kroužek mladých hasičů, kam chodil i náš syn. Pamatuji si, že jeho prvním slovem bylo „hatiti“. Dnes působí v jednotce SDH města Raspenavy jako hasič­ strojník. Jeho manželka Kateřina je od roku 2014 také členkou SDH a v minulosti také soutěžila za družstvo žen. Dcera Adéla je samozřejmě také členkou SDH a soutěžního družstva žen.

Do hasičské rodiny musím započítat i oba vnoučky. Staršímu Kryštofovi jsou čtyři roky. V noci při rozeznění poplachových sirén je vzhůru dříve než jeho taťka a budí ho slovy: „Tatínku vstávej, hasiči houkají“. Mladšímu Jindřichovi jsou dva a půl roku. Zatím je „hasičem čekatelem“. Jeho nejoblíbenější zábavou je běhání po bytě s malou dětskou hadicí.

Takže jestli dobře počítám, zastavujeme se na číslici třináct. To musí být veselo, když se všichni sejdete. Téma rozhovorů je jasné? Nebo se pletu?
Ano, je to tak, převážná část konverzace je na hasičské téma, ať profesionální, nebo dobrovolné. Témata dobrovolných hasičů převládají. Jsou to především přípravy různých sportovních a společenských akcí, které náš sbor pořádá pro hasiče, pro naše spoluobčany, ale i pro návštěvníky města Raspenavy. Z těch sportovních témat bych zmínil turnaj ve florbalu či noční a denní soutěž v požárním útoku. Ze společenských jsou to „čarodějnice“, hudební festival a adventní mikulášská besídka. Dále se účastníme mnoha mezinárodních akcí pořádaných našimi sborovými partnery z Polska a Německa.

Jaké máte jiné koníčky?
Máme rodinný dům se zahradou, takže údržba spolkne dost času. Věnujeme se vnoučatům, a když zbyde čas, tak sednu na kolo a relaxuji na cyklostezkách v krásném podhůří našich Jizerských hor.

Vaše manželka je také hasička. Našli jste se díky hasičině, nebo jste ji k tomu přivedl Vy?
Manželku jsem potkal mimo hasiče, ale po narození syna a jeho prvních krůčcích jsem ji mezi své kamarády přivedl, a tak jsme získali další prostor, kde jsme mohli všichni tři spolu trávit společný čas.

Než jste se stal profesionálním hasičem, co se Vám na té práci líbilo?
Jak jsem již řekl, moji rodiče jsou dlouholetými dobrovolnými hasiči a já i s bratrem jsme v tomto prostředí vyrůstali odmalička. Tím v nás již od mládí koluje hasičská krev. Vždy jsem si přál být profesionálním hasičem a půl roku po „vojně“ se mi to podařilo, když jsem v dubnu 1989 nastoupil na stanici v Liberci. Protože se v roce 1992 připravovalo personální zajištění budoucí stanice HZS Libereckého kraje v Raspenavě, bylo k HZS LK přijato šest členů naší dobrovolné jednotky, včetně mého bratra. Důvodem bylo jistě i to, že stanice byla dislokována v hasičské zbrojnici naší dobrovolné jednotky. Do roku 2001 obě složky „žily“ společně v jedné zbrojnici. Z důvodu prostorové nedostatečnosti a potřeby modernizace stanice se pak jednotka HZS LK přestěhovala do zrekonstruovaného objektu opodál, kde působíme dodnes.

Jak se podle Vás práce u hasičů za těch více než třicet let změnila?
Nastoupil jsem těsně před sametovou revolucí. Od té doby se toho změnilo opravdu mnoho. Společnost, ekonomika, průmysl, změnily se i nároky na dobrovolné i profesionální hasiče. Nejmarkantnější rozdíl je v ochranných prostředcích. Současné vybavení zasahujících hasičů je s minulostí nesrovnatelné, velký posun je v technice, nových taktických postupech u zásahů, ale jsou zde i nová a složitější nebezpečí číhající na zasahující hasiče. To vše a mnohé další se změnilo a postupem času se bude i nadále vyvíjet a měnit.

Co je na Vaší práci nejtěžší?
Podle mého názoru má každá profese svá úskalí a na mnoho věcí a situací si člověk postupem času zvykne. Nejtěžší, ale i nejzábavnější je pro mě práce s lidmi.

Jaké nejsložitější situaci jste musel při práci hasiče čelit?
Určitě v zásahové činnosti to jsou události s dětmi, s příbuznými nebo známými lidmi, to se opravdu těžko snáší.

Podělíte se se čtenáři o nějaký zásah, který je pro Vás nezapomenutelný?
Těch zásahů je několik. Ten první, na začátku mé profesionální éry, kdy jsem ještě sloužil na stanici v Liberci jako velitel družstva a zástupce velitele čety, byla dopravní nehoda automobilního bagru, kde jsem řídil zásah. Toto vozidlo se čtyřmi osobami v kabině narazilo do stromu. Přežila jen jedna, navíc s těžkými následky na zdraví. Byl to tehdy pro mě i ostatní dlouhý a složitý zásah. Další náročný zásah byl v loňském roce, kdy jsem byl povolán z domova do výkonu služby, abych službu konajícímu řídícímu důstojníkovi našeho územního odboru vypomohl s organizováním evakuace občanů Liberce při řešení nálezu letecké pumy z 2. světové války. Než pyrotechnici Policie ČR mohli nějakým způsobem začít manipulovat s nalezenou pumou, bylo potřeba v perimetru 750 m kolem místa nálezu evakuovat asi 5 000 obyvatel. Bylo to velice složité, ale po bezmála pěti hodinách práce se nám podařilo určené místo „vyčistit“. Poslední náročný zásah, o který bych se chtěl podělit, bylo hledání pohřešovaného seniora. Jako velitel stanice sloužím i jako řídící důstojník Územního odboru Liberec a byla to již šestá „pátračka“. S každou předešlou získávám nové poznatky a zkušenosti v této činnosti, ale pokaždé je způsob pátrání jiný. Tentokrát akce probíhala přes 48 hodin ve složitém lesním a horském terénu. Nakonec se podařilo za pomoci kynologů značně zesláblého a dehydrovaného seniora najít a zachránit. Následně byl vrtulníkem transportován na urgentní příjem do Krajské nemocnice v Liberci. Byla to jedna z mála pátraček, která dopadla dobře.

Hodně mě potěšilo, že ředitel HZS LK při letošním novoročním projevu vyhodnotil tyto dva loňské zásahy jako jedny z nejnáročnějších zásahů roku 2019 v Libereckém kraji a že jsem u nich mohl být.

Dále musím samozřejmě zmínit i problematiku povodní, které jsou v našem zásahovém obvodu poměrně běžné. Z nich je třeba vypíchnout povodeň z roku 2010, mediálně známou jako „Blesková povodeň na Frýdlantsku“ ze 7. srpna. To byl emočně velice silný zážitek, jehož dozvuky probíhají stále a zejména v době, kdy voda v říčce Smědé začne stoupat.

V současné době jste také dobrovolným hasičem. Čemu se zde věnujete?
Jsem aktivním členem výkonného výboru OSH ČMS Liberec, v našem SDH jsem jednatelem a logicky zároveň členem výboru. Organizuji schůze a účastním se námi pořádaných akcí SDH.

V jednotce SDH jsem velitelem družstva, strojníkem a podle potřeby i hasičem na proudnici nebo s koštětem v ruce při úklidu komunikací. To ale jen když to stihnu a kluci mi neujedou. Naše jednotka je v kategorii JPO III, a přesto si držíme průměrný čas výjezdu pod 5 minut. Když se doma malinko zdržím, CAS je plná a jen klukům zamávám. V době „klidu“ organizuji a provádím odbornou přípravu naší jednotky. Za ta dlouhá léta mé profese mám mnoho zkušeností a znalostí, které se snažím předávat mladším kolegům.

Jak vnímáte spolupráci mezi profesionálními a dobrovolnými hasiči?
Vnímám ji jako velice potřebnou a prospěšnou, v jistém ohledu prakticky nezbytnou. Všichni jsme hasiči se společným cílem být ku pomoci bližnímu svému, jak zní v desateru přikázání. Pro někoho je to koníček a způsob seberealizace, pro jiného povolání. Když to spojíte, je to z mého hlediska velitele ta nejlepší kombinace. Jsem velitelem stanice HZS LK v Raspenavě již mnoho let a nedokážu si představit naši zásahovou činnost bez podpory členů jednotky SDH. Od začátku s dobrovolnými hasiči velice úzce spolupracujeme a většina z mých profesionálních kolegů jsou zároveň velitelé ve svých dobrovolných jednotkách. To je pak hodně znát i na přístupu samotných dobrovolných hasičů. Za dobu služby mě všechny jednotky znají a já znám zase je, navzájem si pomáháme i mimo zásahovou činnost. Na pozvání rád navštěvuji jejich akce, různé soutěže, výročí SDH ale i osobní společenské akce a přivítání je vždy velmi srdečné.

Stane se, že se někdy „jako rodina“ sejdete u zásahu? Vzpomenete si na nějaký takový zásah?
Ano, v naší jednotce jsem já, bratr, synovec a můj syn. Jednou jsme jeli k malému požáru po pálení kabelů jen my čtyři. Většinou ale vyjíždíme k zásahům s dalšími kolegy. Když byl ještě ve „výjezdovce“ i náš otec a my jsme jeli na zásah s ním, tak nás táta kontroloval, zda vše děláme pořádně, abychom mu neudělali ostudu. Nyní já a bráška jezdíme se svými syny Járou a Pepčou a i když už jsou odrostlejší, tak je oba máme pod dozorem úplně stejně.


Karel ŠVÉDA, foto archiv rodiny Hanzlovy

vytisknout  e-mailem  X Corp.   Facebook